Proč v komunikaci ustupuji, i když nechci?

Víme, že bychom měli něco říct. Vadí nám to a nesouhlasíme. Chceme odmítnout nebo říct svůj názor, ale přesto mlčíme, souhlasíme nebo ustoupíme.

Později přemýšlíme nad tím:

Proč jsem to zase neřekla?
Proč jsem souhlasila, když jsem nechtěla?
Proč jsem ustoupila?

Pokud se v tom poznáváte, nejste sami. Mnoho lidí neustupuje proto, že by neměli svůj názor nebo byli slabí. Často za tím stojí něco mnohem hlubšího.

1) Bojíme se konfliktu

Někdy máme pocit, že když řekneme svůj názor, automaticky přijde hádka.

Možná jsme vyrůstali v prostředí, kde byly konflikty nepříjemné, hlasité nebo plné kritiky. Naučili jsme se, že je lepší ustoupit, než riskovat hádku. Nebo můžeme mít zkušnosti z minulých vztahů.

Krátkodobě se hádce možná vyhneme, ale dlouhodobě začínáme ztrácet sami sebe.

2) Bojíme se odmítnutí

Přemýšlíme nad tímto:

• Co si o mně pomyslí?
• Nebude se zlobit?
• Nezklamu ho?
• Neodmítne mě?

Někdy máme pocit, že když řekneme „ne“, přijdeme o vztah, blízkost nebo přijetí a proto ustupujeme.

Jenže vztahy, ve kterých nemůžeme být sami sebou, nás časem vyčerpají. Dáváme potřeby druhých na první místo. Mnoho z nás se naučilo být hodní, vstřícní a nezatěžovat ostatní. Pomáhat ostatním je důležité, ale problém nastává, když začneme přehlížet sebe.

Jak poznáte, kdy ustupujete?

Opět se vám začnou v mysli točit myšlenky:

To vydržím.
Není to tak důležité.
Teď jsou důležitější ostatní.
Nemůžu jim to udělat.

Až jednoho dne zjistíme, že už ani nevíme, co vlastně chceme my.

Nevěříme, že máme právo říct svůj názor a své pocity zpochybňujeme.

Dokonce slýcháme:

Přeháníš!
To se ti jen zdá!
Řešíš kraviny!

Jenže naše pocity mají svůj význam, i když to druhý nechápe.

Pokud nám něco opakovaně vadí, je to informace, které je důležité věnovat svou pozornost.

Když ustupujeme, může se zdát, situace vyřešená. Jenže přijde další situace a vzorec se opakuje. Časem začneme cítit frustraci, vztek, smutek, ponížení a vyčerpání.

Proč ostatní nerespektují moje potřeby?

Protože je sami často učíme, že to není důležité a vždy počkáme.

Co s tím můžeme dělat?

Všímejte si okamžiků, kdy chcete opět ustoupit.

Co vás k tomu vede? Z čeho máte strach?

Co byste řekli, kdybyste se nebáli?

Začněte v malých situacích.

• stačí drobná změna
• dovolte si nesouhlasit se vším
• odlišný názor je v pořádku

Dávejte svým potřebám stejnou důležitost jako potřebám druhých. Mají stejnou hodnotu.

Ustupování není slabost a je přirozené tak jednat. Často je to strategie, která nám kdysi pomáhala cítit se bezpečně, být přijímaní nebo se vyhnout konfliktu.

Pokud ale chceme budovat zdravé vztahy a být spokojení sami se sebou, potřebujeme se postupně učit říkat, co si myslíme, co cítíme a co opravdu chceme.

Protože respekt od druhých často začíná respektem k sobě.

Pokud se chcete naučit komunikovat jasněji, nastavovat zdravé hranice a jednat s větší jistotou, můžete si rezervovat úvodní konzultaci zdarma.