AnčíKabNěkdo má rád jednu věc a vy ji přímo nesnášíte, ale přetvařujete se (lžete), aby vás druhý přijal??
Nedokážete být sami sebou a upřímně říct, že to vnímáte jinak??
PROČ TO TAK MŮŽE BÝT??
Zejména pocit viny nám to nedovolí. Cítíme se provinile, když jsme odlišní nebo máme jiný názor. Nejsme sami sebou a chceme se druhému zalíbit…..
Jenže tímto se akorát dostáváme do problému a spletitých situací. Když často lžeme musíme si všechny ty lži pamatovat a vědět, komu jsme co řekli. Nedivme se pak, že nemáme energii… Toto nám jí hodně ubírá.
Divili by jste se kolik úsilí naše tělo a náš mozek musí vynaložit k přetvářce a lhaní. Vnímejte, jak se cítíte při lži?? Dobře nebo špatně?? Nejspíš špatně že?? Toto nám totiž 100% nenavodí pocit štěstí a radosti. Navíc dřív nebo později stejně lež praskne a budeme se cítit opravdu hrozně!!!
Nedokážeme být sami sebou a přiznat si, že jsme v tomto jiní.
Často se toto stává, když nás někdo naštve a my lžeme, že nám to vůbec nevadí!! Přitom zuříme jak býci!! Nedovolíme si emoce pustit ven ze strachu, že nás druhý odmítne, když projevíme své opravdové city.
Každý jsme jiný a máme jiné potřeby!!
Na druhou stanu neznamená to ani být přehnaně upřímní. Když se nás daná věc netýká a nikdo se nás nezeptá na názor, nemusíme nic říkat. Přehnaná upřímnost je spíše vnucování.
Zdravě vyjádřit svůj názor, když se nás někdo zeptá.
Ve všem hledat zlatou střední cestu a pokud opravdu cítíme, že druhou osobu by to velmi ranilo, kdyby jsme byli upřímní, raději se nevyjadřovat k dané věci. Nebýt ani upřímná a zároveň nelhat.
Jak to vnímáte vy??
